Postavit se k problému čelem.
Občas mě ta mánie chytne. Pak nevím, co s nimi. Jako tahle sada Louise Armstronga. Koupil jsem si ji někdy před rokem či dvěma, vystavil na poličku, nikdy nepustil.
Ani teď nemám nutkání, v plejeru pleje Doreen Carwithenová a na Armstronga nemám ni náladu, ni čas.
Tak tedy prodat! Třeba je to směšné, prodávat deset CD za korunu. Třeba ne. Třeba zrovna vám udělá Satchmo radost.
Juknout na aukci.
(A když to vyjde, začnu se zbavovat oblečení!)
Který nechutný prase
Cože? domáhá se paní Kelcová svého přídělu informací. Nechutný prase, opakuje jí paní Uhlíková, no představte si to!
To se musí vyšetřit, domáhá se pan Čížek, jehož syn pracuje u policie. A to se teda vyšetří! a stoupá si na špičky, aby byl větší.
No, pane Olmer, poďte sem, volá už na mě paní Uhlíková, jen se na to poďte podívat! Jdu ke vzrušenému hloučku u výtahu a čtu si cedulku na dveřích.
Já psa nemám, krčím rameny. Tady vůbec nejde o to, kdo má pejska, ale kdo je s námi! To volá paní Jirásková, ze čtrnáctky, a už spěchá nahoru. To přece takhle nejde, přerývaně dýchá, páč ji ty schody zmohly. No jo, u nás je to taky, kýve na paní Uhlíkovou, v každým patře!
Určitě to byl Šaltík z přízemí, mračí se pak Souček. Pan Šaltík má jen jednu nohu, vlčáka, a v domě není příliš oblíben. Kamarádí se snad jen s domovníkem.
Čokl? snaží se paní Kelcová přelouskat ceduli, ale už ani paní Uhlíková si jí nevšímá. Všichni kývají, byl to Šaltík, to je jasný.
Šaltík ne, protestuje maličký pan Čížek a popotahuje si kšandy. Šaltík nemá tiskárnu! A pan detektiv Čížek je najednou ještě větší a vítězoslavně se rozhlíží.
To se zase divím já. Proč tiskárnu? Já myslel, že hledáte toho, kdo nechal toho psa...
Pane Olmer, podívá se na mě káravě paní Uhlíková, hledáme tu kreaturu, co sem nalepila tyhle plakátky!
Kreaturu, šťouchá do ní paní Jirásková, to jste řekla přesně. Co nemá ráda pejsky!
Ale paní Uhlíková už zvážněla a zpřísněla. Pane Olmer, povídá pomalu, nemáte nááhodou počítač?
To mám, přisvědčuju, ale tiskárnu ne!
Paní Uhlíkovou to ale evidentně nepřesvědčilo.
Každopádně se to musí vyšetřit, bere si slovo zase pan Čížek.
Kořínková má tiskárnu, bonzuje Jirásková. Nedávno nám házela do schránky ten leták o vykradenejch sklepech.
Aha! volá pan Čížek, a máme první podezřelou!
Ježiš pani Kelcová, to ne, to nesmíte, volá paní Uhlíková, ale už je pozdě, paní Kelcová ceduli strhla ze dveří výtahu.
A co by ne, povídá paní Jirásková, já to jdu k nám taky strhnout, takovýhle věci si tu viset nenechám.
To nesmíte, vyděsí se pan Čížek, to je důkazní materiál, na to nikdo nesmí sahat! To se bude vyšetřovat!
Ale když se odpoledne vracím, už je cedulka stržená ve druhém i ve třetím patře. Jen ve čtvrtém ještě visí. Tak jsem si ji na památku vyfotil.
$$OBR71647$$
To se musí vyšetřit, domáhá se pan Čížek, jehož syn pracuje u policie. A to se teda vyšetří! a stoupá si na špičky, aby byl větší.
No, pane Olmer, poďte sem, volá už na mě paní Uhlíková, jen se na to poďte podívat! Jdu ke vzrušenému hloučku u výtahu a čtu si cedulku na dveřích.
Já psa nemám, krčím rameny. Tady vůbec nejde o to, kdo má pejska, ale kdo je s námi! To volá paní Jirásková, ze čtrnáctky, a už spěchá nahoru. To přece takhle nejde, přerývaně dýchá, páč ji ty schody zmohly. No jo, u nás je to taky, kýve na paní Uhlíkovou, v každým patře!
Určitě to byl Šaltík z přízemí, mračí se pak Souček. Pan Šaltík má jen jednu nohu, vlčáka, a v domě není příliš oblíben. Kamarádí se snad jen s domovníkem.
Čokl? snaží se paní Kelcová přelouskat ceduli, ale už ani paní Uhlíková si jí nevšímá. Všichni kývají, byl to Šaltík, to je jasný.
Šaltík ne, protestuje maličký pan Čížek a popotahuje si kšandy. Šaltík nemá tiskárnu! A pan detektiv Čížek je najednou ještě větší a vítězoslavně se rozhlíží.
To se zase divím já. Proč tiskárnu? Já myslel, že hledáte toho, kdo nechal toho psa...
Pane Olmer, podívá se na mě káravě paní Uhlíková, hledáme tu kreaturu, co sem nalepila tyhle plakátky!
Kreaturu, šťouchá do ní paní Jirásková, to jste řekla přesně. Co nemá ráda pejsky!
Ale paní Uhlíková už zvážněla a zpřísněla. Pane Olmer, povídá pomalu, nemáte nááhodou počítač?
To mám, přisvědčuju, ale tiskárnu ne!
Paní Uhlíkovou to ale evidentně nepřesvědčilo.
Každopádně se to musí vyšetřit, bere si slovo zase pan Čížek.
Kořínková má tiskárnu, bonzuje Jirásková. Nedávno nám házela do schránky ten leták o vykradenejch sklepech.
Aha! volá pan Čížek, a máme první podezřelou!
Ježiš pani Kelcová, to ne, to nesmíte, volá paní Uhlíková, ale už je pozdě, paní Kelcová ceduli strhla ze dveří výtahu.
A co by ne, povídá paní Jirásková, já to jdu k nám taky strhnout, takovýhle věci si tu viset nenechám.
To nesmíte, vyděsí se pan Čížek, to je důkazní materiál, na to nikdo nesmí sahat! To se bude vyšetřovat!
Ale když se odpoledne vracím, už je cedulka stržená ve druhém i ve třetím patře. Jen ve čtvrtém ještě visí. Tak jsem si ji na památku vyfotil.
$$OBR71647$$
Zima v Loučné nad Desnou
Loučná nad Desnou (od vašeho oblíbeného dopisovatele) - Zima je v Loučné nad Desnou dlouhá, ale příjemná. Přinášíme závěrečný komentář ze sjezdu na podprdelníku.
A už se víří sníh a do nebezpečné zatáčky vjíždí jako první náš borec, drží se statečně a je sám! Je sám, má veliký náskok, podařilo se mu ujet, zatáčku zvládá bravurně, ani nepřibrzďuje, to je skvělý výkon, skvělý výkon od našeho reprezentanta.
$$OBR71075$$
Ovšem teď přichází na řadu nejobtížnější úsek, prudký a nebezpečný sjezd, náš závodník si během jízdy nasazuje kapucu, sníh totiž dokáže být skutečně zákeřný a už je to tady!
$$OBR71077$$
Výýýborně, skvělá technika, šikmý sjezd po pravé hýždi, náš borec se udržel v koridoru a míří si pro zlatou medaili... a je první, vyhráli jsme, jsme mistři, jsme MISTŘI!
A už se víří sníh a do nebezpečné zatáčky vjíždí jako první náš borec, drží se statečně a je sám! Je sám, má veliký náskok, podařilo se mu ujet, zatáčku zvládá bravurně, ani nepřibrzďuje, to je skvělý výkon, skvělý výkon od našeho reprezentanta.
$$OBR71075$$
Ovšem teď přichází na řadu nejobtížnější úsek, prudký a nebezpečný sjezd, náš závodník si během jízdy nasazuje kapucu, sníh totiž dokáže být skutečně zákeřný a už je to tady!
$$OBR71077$$
Výýýborně, skvělá technika, šikmý sjezd po pravé hýždi, náš borec se udržel v koridoru a míří si pro zlatou medaili... a je první, vyhráli jsme, jsme mistři, jsme MISTŘI!
Zima v Jeruzalémě
Jeruzalém (od naší zvláštní dopisovatelky) - Zima je v Jeruzalémě krátká, ale nepříjemná. Autobusy po Jaffa street pendlují ve vražedném tempu, před nimi, za nimi ani vedle nich nikdo nesmi stát, jinak je okamžitě zlit gejzírem špinavé vody, která se valí ulicí. Lidé se pohybují co nejblíže obchodům, co nejdále od okrajů úzkého chodníku.
Jehuda market, kde mam schůzku, je normálně od centra vzdálen asi deset minut pěšky, dneska je cesta nekonečná. Jsem promočená skrz na skrz. Vítr z mého deštníku okamžitě udělal ohavnou sežvýkanou černou hroudu s nepravidelně vytrčenými kovovými dráty. Marťanský přijímač v ulicích Božího města.
Uprostřed chodníku je najednou zcela nesmyslně policejní zátaras. Snažím se nepodléhat panice ani nepříjemným pocitům, které vysílají moje zatopené nohy. Lidé stojí. Nerozumím pořádně, co se děje. Včera jsem viděla americký výchovný film Co je realita? Sympatická hluchá fotografka se v něm rozdvojovala či dokonce roztrojovala s nebývalou intenzitou. Její pronikání do dalších časoprostorových dimenzí komentoval sbor vědců a vědkyn, který se snažil, aby i pomalejším divákům nakonec došlo, že žádná objektivní realita neexistuje. "Je na čase pochopit, že zásadní je stanovisko pozorovatele," řekl jeden z nich zvýšeným hlasem.
Snažím se uposlechnout tohoto nabádavého voláni a zaujmout k situaci pozitivně realistický postoj. Na chodníku přede mnou se zjevně kromě další nekonečné policejní kontroly nic dramatického neodehrává, a tak v duchu unikám do jiných, mnohem teplejších krajů.
Vedle mě zaparkuje vozík přeplněný starými igelitkami. Ještě starší majitelku lze za tou horou spis jen tušit než vidět. Před pár roky by vám všichni řekli, že v tomto sociálním státě bezdomovci prostě neexistují. Dnes je jich v ulicích Jeruzaléma možné potkat spoustu, zvlášť na cestě k trhu, kde pro ně nedávno otevřeli jídelnu.
Automaticky lovím v kapse nějaké drobné. Paní si je vezme se stručným poděkováním, a pak mě s celým nákladem šikovně předjede. Při manévrech s vozíkem se musím pohnout k obrubníku a nevšimnu si projíždějícího auta. Intenzivní studená sprcha mě tak zastihne zcela nepřipravenou. Jsem v šoku. Zadní kola igelitového vehiklu totiž odkryjí nečekaný obraz.
Navzdory ekonomické recesi, která v Izraeli několik posledních let panovala, navzdory škrtům, jež stát provedl v sociální oblasti a kvůli nimž se především staří lidé ocitli v často dost zoufalé životní situaci, navzdory stále ještě ne úplně propracované strategii neziskových organizací, které se snaží lidem bez domova aktivně pomáhat, navzdory tomu všemu a ještě dalším tisícům jiných věcí jako je intifáda, okupovaná území či sebevražedná válka, má šedesátiletá jeruzalémská bezdomovkyně pořád ještě lepší boty než já.
Zábrana se uvolňuje, policie odjíždí, dav lidí se pohne. Sklapnu svůj stejně nefunkční přijímač, posunu se hlouběji do chodníku a přemýšlím o tom, co je vlastně realita.
Martina Křížková
Jehuda market, kde mam schůzku, je normálně od centra vzdálen asi deset minut pěšky, dneska je cesta nekonečná. Jsem promočená skrz na skrz. Vítr z mého deštníku okamžitě udělal ohavnou sežvýkanou černou hroudu s nepravidelně vytrčenými kovovými dráty. Marťanský přijímač v ulicích Božího města.
Uprostřed chodníku je najednou zcela nesmyslně policejní zátaras. Snažím se nepodléhat panice ani nepříjemným pocitům, které vysílají moje zatopené nohy. Lidé stojí. Nerozumím pořádně, co se děje. Včera jsem viděla americký výchovný film Co je realita? Sympatická hluchá fotografka se v něm rozdvojovala či dokonce roztrojovala s nebývalou intenzitou. Její pronikání do dalších časoprostorových dimenzí komentoval sbor vědců a vědkyn, který se snažil, aby i pomalejším divákům nakonec došlo, že žádná objektivní realita neexistuje. "Je na čase pochopit, že zásadní je stanovisko pozorovatele," řekl jeden z nich zvýšeným hlasem.
Snažím se uposlechnout tohoto nabádavého voláni a zaujmout k situaci pozitivně realistický postoj. Na chodníku přede mnou se zjevně kromě další nekonečné policejní kontroly nic dramatického neodehrává, a tak v duchu unikám do jiných, mnohem teplejších krajů.
Vedle mě zaparkuje vozík přeplněný starými igelitkami. Ještě starší majitelku lze za tou horou spis jen tušit než vidět. Před pár roky by vám všichni řekli, že v tomto sociálním státě bezdomovci prostě neexistují. Dnes je jich v ulicích Jeruzaléma možné potkat spoustu, zvlášť na cestě k trhu, kde pro ně nedávno otevřeli jídelnu.
Automaticky lovím v kapse nějaké drobné. Paní si je vezme se stručným poděkováním, a pak mě s celým nákladem šikovně předjede. Při manévrech s vozíkem se musím pohnout k obrubníku a nevšimnu si projíždějícího auta. Intenzivní studená sprcha mě tak zastihne zcela nepřipravenou. Jsem v šoku. Zadní kola igelitového vehiklu totiž odkryjí nečekaný obraz.
Navzdory ekonomické recesi, která v Izraeli několik posledních let panovala, navzdory škrtům, jež stát provedl v sociální oblasti a kvůli nimž se především staří lidé ocitli v často dost zoufalé životní situaci, navzdory stále ještě ne úplně propracované strategii neziskových organizací, které se snaží lidem bez domova aktivně pomáhat, navzdory tomu všemu a ještě dalším tisícům jiných věcí jako je intifáda, okupovaná území či sebevražedná válka, má šedesátiletá jeruzalémská bezdomovkyně pořád ještě lepší boty než já.
Zábrana se uvolňuje, policie odjíždí, dav lidí se pohne. Sklapnu svůj stejně nefunkční přijímač, posunu se hlouběji do chodníku a přemýšlím o tom, co je vlastně realita.
Martina Křížková