K zamyšlení.
Příběh první
"Pojďte si sednout," zatahal sedící pán stojící paní za kabát. "No pojďte, vždyť to vidím, nikdo vás nepustí. Já už jsem si vás vyhlídnul, jak jste čekala na zastávce, s tím břichem."
"No vidíte, a kdy se to narodí, nejlepší je to v dubnu, ne? Vydržíte do dubna? Ne? Ale vydržte, no vážně, v dubnu jsou dlouhý kapky. Teda já to nechtěl říkat, ale řeknu to. Když jsem takhle jezdil s malou holkou, tak mě nikdo nepustil sednout, víte. Nikdo. Jsem si říkal, že pak taky nikoho nepustím, těm holkám jsem říkal, jén počkejte, to se budete divit. No a vidíte, stejně jsem vás pustil."
"A co to bude, víte? Jestli se teda můžu zeptat, že jo. Víte! Ne, ne! Neříkejte mi to, to je jasné, to si nechte pro sebe. Ale já bych to snad ani vědět nechtěl, protože -"
"Nechte jí bejt, pane," ozval se soused, "to nevidíte, že mladou pani obtěžujete?"
"Jaký obtěžování!" zalapal pán po dechu, "vždyť to je to nejkrásnější, těhotenství, to je úplně to nejkrásnější, co vůbec může být, co vy o tom víte! Heleďte, stihnete to do Vánoc? Ne? No ale to je snad dobře. Víte, kolik dneska stojí ty hračky? To máte panenku, hezká je, to jo, ale jedenáct stovek. A to je jenom panenka. A teď jsou k ní takový ty pičičinky, zrcadlo a židlička, a takový to kroucený, jako ono je to roztomilý, to jo, ale patnáct stovek."
"Á, Karlák. Tak hodně štěstí, veselé Vánoce, na shledanou, na shledanou."
Příběh druhý
"Kamarádi," řekl třesoucím se hlasem, "já mám takovou radost. Úplně jste mě dojali. Já se celou tu dobu bál, že dostanu kotě. Spát jsem nemohl, opocoval jsem se. A teď jsem dojatý z toho, že jsem žádné kotě nedostal. Mně se tak ulevilo! A za to vám z celého svého velkého srdce děkuju."
Příběh třetí
"Za deset minut jsem u tebe," hlásí Pussyspacer, a skutečně, přibližně za deset minut slyším, jak někdo jde po schodech a hlasitě oddychuje.
"A-a-a-a-a-a-a!" zprudka otevírám dveře, vyrážím dopředu a zaujímám palebné postavení. "Vzdejte se," už jen tak špitnu, když vidím tu smrtelně vyděšenou tvář.
"Nic se neděje, vopravdu nic. Všechno je v pořádku. Hezký svátky, paní Uhlíková, hezký svátky."
Hezký svátky i vám.
Poslední zlý člověk na světě
- je Enimen. Protože mi nevrátil půjčenou knížku.
Byla o růžových chlupatých poutech.
Byla o růžových chlupatých poutech.
Zcela zbytečný večírek
Že jsem tam vůbec chodil.
Přes den jen popojíždění sem a tam, na Florenci, než se dveře zase zavřou, slyším, že upozorňujeme cestující, že trasa C - a mně dochází, že tu neodolatelnou touhu vyzkoušet what if jsem měl naposledy někdy v půlce listopadu. Takové to - jestli by to vůbec šlo, kdy je nevhodnější moment a tak. A večer večírek.
Vánoční besídka Člověka v tísni mě letos - abych tak slušně řekl - neoslovila. Byla v Roxy, což má být nevím co přesně. Je to ošklivý, malý, hnusný sprostý pajzl, kde chtějí dvacet pět korun za šatnu, nemají tam Kinley a zvukaři nikdo nevysvětlil, za co je placený.
Hrála Pohřební kapela, co hrála, to nevím. V tom globálně hudebním hluku to nebylo slyšet. Někdo snad hrál na kytaru, občas se z toho degehluku vydělil zvuk žestů a podle dění na pódiu se zdálo, že snad i někdo zpívá.
Cílem byla hlučnost a plán byl splněn na sto třicet procent, takže povídání si s nějakými známými, pokud by tam byli, nepřipadalo v úvahu. Naštěstí jich moc nebylo, za tu dobu v Ženevě se asi od muže v nouzi rozutíkali do světa.
Ty ses vrátil z Ženevy, jo? otázal se mě neznámý mladík. A nemáš náhodou blog? Takže abych nezapomněl: Radim zdraví Mekbílovou!
Proč vlastně na takové večírky chodit? Jedině snad dojednat nějaký byznys.
Jo a vidíte, to se mi vlastně podařilo. Tak to nebyl úplně zbytečný večer.
Přes den jen popojíždění sem a tam, na Florenci, než se dveře zase zavřou, slyším, že upozorňujeme cestující, že trasa C - a mně dochází, že tu neodolatelnou touhu vyzkoušet what if jsem měl naposledy někdy v půlce listopadu. Takové to - jestli by to vůbec šlo, kdy je nevhodnější moment a tak. A večer večírek.
Vánoční besídka Člověka v tísni mě letos - abych tak slušně řekl - neoslovila. Byla v Roxy, což má být nevím co přesně. Je to ošklivý, malý, hnusný sprostý pajzl, kde chtějí dvacet pět korun za šatnu, nemají tam Kinley a zvukaři nikdo nevysvětlil, za co je placený.
Hrála Pohřební kapela, co hrála, to nevím. V tom globálně hudebním hluku to nebylo slyšet. Někdo snad hrál na kytaru, občas se z toho degehluku vydělil zvuk žestů a podle dění na pódiu se zdálo, že snad i někdo zpívá.
Cílem byla hlučnost a plán byl splněn na sto třicet procent, takže povídání si s nějakými známými, pokud by tam byli, nepřipadalo v úvahu. Naštěstí jich moc nebylo, za tu dobu v Ženevě se asi od muže v nouzi rozutíkali do světa.
Ty ses vrátil z Ženevy, jo? otázal se mě neznámý mladík. A nemáš náhodou blog? Takže abych nezapomněl: Radim zdraví Mekbílovou!
Proč vlastně na takové večírky chodit? Jedině snad dojednat nějaký byznys.
Jo a vidíte, to se mi vlastně podařilo. Tak to nebyl úplně zbytečný večer.
Proč objednávat vánoční dárky přes internet. A proč ne.
Pět příběhů za cenu jednoho. Jednoho jediného, který byl v pořádku.
Je úterý 22. listopadu a já se chystám k objednání nějakých těch dárků. Nepoučen zkušenostmi loňskými a předloňskými a předpředloňskými a ještě staršími, pobouřen zmatkem, který panuje v kamenných obchodech a následně v hromadné dopravě, klikám.
Příběh první: Ostrov pokladů (a osobní odběr)
Objednávám balíček na Ostrově pokladů. Patří pod mall.cz, což je dobrá zpráva, již nikdy více Vltavu. Prodejnu mají na Sokolské, často chodím okolo, tak proč si tam balíček nevyzvednout. Údajně je to, co chci, na skladě.
Druhý den dostávám email, že balíček je opravdu na skladě a že budu informován, jakmile dorazí na prodejnu. Sakra, neměl už tam náhodou dorazit dneska?
Mezitím se vrhám do dalších dobrodružství.
Příběh druhý: Showpark (a Česká pošta)
23. listopadu. U jednotlivých kusů zboží je uvedeno dodání vždy do pár dnů, na objednávce už se o datu dodání slušně mlčí. Až bude, tak bude. Ale co, Showpark je pod mall.cz, na ty je spoleh.
Ovšem docházím k tomu, k čemu jsem došel již před rokem i dvěma. Jisté věci jsou k sehnání pouze na Vltavě. Tak tedy -
Příběh třetí: Vltava (a DPD)
Pořád ještě 23. listopadu. Vltava kdysi nabízela rozdělení objednávky bez doplácení poštovného, dneska už to možné není, tak tedy všechno najednou - expedice očekávána 14. prosince.
Příběh čtvrtý: Koření (a Česká pošta)
Je 28. listopadu, žádný obchod o sobě nedal vědět, ale vstávám nějak brzo a nějak mi nespojí, že je něco špatně. V 7.12 ráno si objednávám další balíček, a to u Koření. Ćíslo účtu, na který mám složit peníze, mi prý přijde poštou.
Intermezzo I: Čekání a divení se
Ještě ten den odpoledne mě přepadá úzkost. Tolik peněz jsem rozposílal, kde je moje zboží? Proč mi nikdo nic nepíše?
A tak píšu já - na Ostrov pokladů: Jaktože to ještě není na prodejně, když to před týdnem bylo na skladě? Na Koření: Řeknete mi teda to číslo účtu?
A koukám na Vltavu a nestačím se divit. Snad že už se poučili z té blamáž, kterou mi způsobili loni (objednávku z prosince se podařilo uzavřít již v srpnu), najednou tam můžu sledovat, jak se mi jednotlivé položky sbíhají, že jsou pro mě rezervovány, a často dokonce už před ořekávaným datem. Že by to letos vyšlo?
Ještě koukám na Showpark, mají tam možnost zjistit sav objednávky, ale vyklube se z toho jen "pošlete nám email a pak se uvidí", tak na to kašlu.
Odpověď z Koření příchází za hodinu a půl a posílám jim tedy peníze.
Příběh pátý: Inwifi (a osobní odběr)
5. prosince. Nikde se nic neděje, tak tedy do pětice všeho dobrého, protentokrát Inwifi.
V 11.45 dokončuji objednávku, zboží je prý na skladě, ale mám vyčkat dalšího emailu. O tři minuty později se mi ten další hlásí - hotovo, připraveno, můžu si hned teď přijít. Nečekané, šokující. Tady to jde a jinde ne? Hohó!
Intermezzo II: Rozčilování se
A tak tedy urguju Showpark tím jejich trapným systémem. Jsem zvědavý, jestli odpoví.
Jdu do Inwifi, vrátím se s balíčkem a už na mě čeká email z Ostrova pokladů, odpověď na můj týden starý dotaz - můžu si prý přijít ve středu. Hurá, už se to rozbíhá!
Jenomže ve středu jsem v prodejně smutný. Prodavač někam telefonuje a snaží se přesvědčit kolegyni, že nemá rozesílat lživé emaily. Měla být dneska, ale bude až zítra, vysvětluje mi, ale nechoďte sem, pokud vám opravdu nezavoláme, že to tu je!
Cestou zpět mi zvoní telefon - Showpark. Já vám musím říct, povídá slečna, že jak jste si objednal to... to... symfony, tak to nám dodavatel nedodal. Ale něco máme skladem a něco dorazí v pátek, tak vám to hned pošlem. A přeplatek? zajímám se, neboť placeno bylo předem. My jsme vám to z karty ještě neodečetli, takže vám strhneme rovnou tu nižší částku.
Pak ještě pár vřelých vět, že jsem kartou neplatil, a je to.
Ve čtvrtek čekám na zprávu z Ostrova pokladů, žel nedočkám se. Ni v pátek, tak tedy volám na jejich hotline. Slečna volá tam a zpátky, ale vlak nejede. Baliček prostě není. Možná bude v ponděli, ale jisté to není. Tak to zrušte, říkám, a konečně je mi tak nějak dobře.
Finále
Už jsme téměř v tomto týdnu. Nejprve Vltava, že expeduje. O pět dní dříve! Neuvěřitelné.
Pak email od Showparku, že "titul SYMPHONY NO.3,RÜCKERT LIEDER,KINDERTOTENL byl z tuzemske distribuce vyřazen". Chudinka Mahler. Pak další, že expedují objednávku.
Celé pondělí čekám doma. Podle informací na webu byl vltavský balíček předán DPD a ta jej posadila na náklaďák ráno v 7.05. Každou chvíli tu musí být! Ale není.
Tak aspoň volám do Koření, jestli už poslali svůj balíček. Prý už pátého prosince! Ale číslo balíku nezná, zavolá mi ho za chvilku, až ho najde.
Nezavolá. Druhý den tam volám znovu - já na vás zapomněl! Tak dneska, nejpozději večer, určitě zavolám.
Mezitím sleduju balíček ze Showparku. Česká pošta hlásí, kde se zrovna balík nachází, Praha 6, Praha 9, Praha 8 - sláva, balík je na poště, adresát prý nezastižen, běžím dolů ke schránkám, ale oznámení o uložení balíku mě tam nečeká.
A Koření pořád nevolá. Zavolá až další den, ve středu ráno. Koukám na web České pošty - balík takového čísla neexistuje.
Volám na DPD, protože poslední informace na webu je pořád pondělní "rozvoz". Zásilka byla doručena v pondělí ve dvanáct, oznamuje mi slečna, a já se hádám - nebyla! Zásilka na firmu Olmer byla doručena, přebírala paní Ouřadníková, kontruje slečna a nazdar.
Běžím dolů ke schránkám a kontroluju jména. Uhlíková, Kelcová, Jirásková - žádná Ouřadníková tady nebydlí! Zpátky k telefonu - simvás, já nejsem žádná firma a Ouřadníková tu nebydlí! A že prý teda zavolá řidiči a zjistí co a jak.
Dole v domě ale přece máme nějaké firmy! Tak tam běžím, ještě mají zavřeno, ale otevřou mi, však musím vypadat strašně. Přiznejte se, že vy máte moji zásilku! Zapírají.
Jdu tedy na matfyz, přednáška nepočká. Přemýšlím, kde asi takový řidič, když je úplně blbý, může složit zásilku. A vyindukuji (viz!), že si mohl ze dvou čísel napsaných na zásilce, totiž čísla popisného a čísla orientačního, vybrat jenom jedno, považovat ho za to druhé a...
Tak jsem se tedy pokusil najít dům, jehož číslo orientační je mým číslem popisným. Byly v něm kanceláře a dvě paní na recepci mi svorně potvrdily, že žádný balík nemají.
Přebírala ho prý paní Ouřadníková, snažil jsem se vnutit. Jo tak Ouřadníková, no tak to jděte do GTS, třetí dveře vlevo.
Ve třetích dveřích vlevo jsem vylíčil svůj trudný příběh a odměnou mi byl můj dlouhočekávaný balíček.
Za dvě hodiny mi volali z DPD, balík převzala paní Ouřadníková z GTS. A proč GTS, když to bylo na "firmu" Olmer? A proč v úplně jiném domě? Na to jsem se odpovědí nedočkal.
A po návratu z matfyzu na mě ve schránce čekalo oznámení o uložení zásilky. Zbývala poslední věc - ztracený balík z Koření.
Poštovní finále (a to už je opravdu konec)
Poslušně jsem vyčkal do pěti hodin a pak se vydal na poštu. U okénka vydávání balíků bylo ještě prázdno. Dělám jenom balíky! vyštěkla na mě pošťačka. To souhlasí, potvrdil jsem. Ale jenom vydávání, chápete?! křičela pošťačka dál. Přikývl jsem. Ale to musíte mít oznámení! V tu chvíli tam nakráčela její kolegyně, která ji stručně upozornila, že oznámení asi bude to, co se jí snažím vnutit skulinkou v přepážce.
Balík byl v hloubi pošty nalezen, potvrzení vyplněno, podepsáno, balík předán.
A ještě bych tu měl mít jeden balík, povídám, nedošlo mi oznámení, ale mám jeho číslo, byl podán pátého prosince v Plzni. Žádný balík tady nemáte a bez oznámení nic nevydáváme! rozkřičela se zase pošťačka, asi toho na ní bylo moc.
Opravdu tam není? divil jsem se. Néé, protáhla pošťačka a zpupně naťukala na klávesnici OLMER. Na displeji se objevil řádek s mým jménem. Je tu akorát jeden, řekla pošťačka tónem, jako kdyby říkala, že mi to říkala. A zase to vytáhla do výšek a hlasitosti: Ale jak vám ho asi máme najít, když nemáte oznámení?
Najděte ho tak, abych si na vás nemusel stěžovat, navrhl jsem - a světe div se, ono to nějak pomohlo a balíček byl nalezen za půl minuty.
Tři balíčky v jednom dni! Tolik slávy, radosti a štěstí! Tak přeci jen ty internetové obchody fungují. Musí se sice pořád někam psát a telefonovat, případně běhat po okolních domech, ale tlačenice u pokladen veškerá žádná!
Dárky jsou tedy nakoupeny. Nechť začnou Vánoce!
Je úterý 22. listopadu a já se chystám k objednání nějakých těch dárků. Nepoučen zkušenostmi loňskými a předloňskými a předpředloňskými a ještě staršími, pobouřen zmatkem, který panuje v kamenných obchodech a následně v hromadné dopravě, klikám.
Příběh první: Ostrov pokladů (a osobní odběr)
Objednávám balíček na Ostrově pokladů. Patří pod mall.cz, což je dobrá zpráva, již nikdy více Vltavu. Prodejnu mají na Sokolské, často chodím okolo, tak proč si tam balíček nevyzvednout. Údajně je to, co chci, na skladě.
Druhý den dostávám email, že balíček je opravdu na skladě a že budu informován, jakmile dorazí na prodejnu. Sakra, neměl už tam náhodou dorazit dneska?
Mezitím se vrhám do dalších dobrodružství.
Příběh druhý: Showpark (a Česká pošta)
23. listopadu. U jednotlivých kusů zboží je uvedeno dodání vždy do pár dnů, na objednávce už se o datu dodání slušně mlčí. Až bude, tak bude. Ale co, Showpark je pod mall.cz, na ty je spoleh.
Ovšem docházím k tomu, k čemu jsem došel již před rokem i dvěma. Jisté věci jsou k sehnání pouze na Vltavě. Tak tedy -
Příběh třetí: Vltava (a DPD)
Pořád ještě 23. listopadu. Vltava kdysi nabízela rozdělení objednávky bez doplácení poštovného, dneska už to možné není, tak tedy všechno najednou - expedice očekávána 14. prosince.
Příběh čtvrtý: Koření (a Česká pošta)
Je 28. listopadu, žádný obchod o sobě nedal vědět, ale vstávám nějak brzo a nějak mi nespojí, že je něco špatně. V 7.12 ráno si objednávám další balíček, a to u Koření. Ćíslo účtu, na který mám složit peníze, mi prý přijde poštou.
Intermezzo I: Čekání a divení se
Ještě ten den odpoledne mě přepadá úzkost. Tolik peněz jsem rozposílal, kde je moje zboží? Proč mi nikdo nic nepíše?
A tak píšu já - na Ostrov pokladů: Jaktože to ještě není na prodejně, když to před týdnem bylo na skladě? Na Koření: Řeknete mi teda to číslo účtu?
A koukám na Vltavu a nestačím se divit. Snad že už se poučili z té blamáž, kterou mi způsobili loni (objednávku z prosince se podařilo uzavřít již v srpnu), najednou tam můžu sledovat, jak se mi jednotlivé položky sbíhají, že jsou pro mě rezervovány, a často dokonce už před ořekávaným datem. Že by to letos vyšlo?
Ještě koukám na Showpark, mají tam možnost zjistit sav objednávky, ale vyklube se z toho jen "pošlete nám email a pak se uvidí", tak na to kašlu.
Odpověď z Koření příchází za hodinu a půl a posílám jim tedy peníze.
Příběh pátý: Inwifi (a osobní odběr)
5. prosince. Nikde se nic neděje, tak tedy do pětice všeho dobrého, protentokrát Inwifi.
V 11.45 dokončuji objednávku, zboží je prý na skladě, ale mám vyčkat dalšího emailu. O tři minuty později se mi ten další hlásí - hotovo, připraveno, můžu si hned teď přijít. Nečekané, šokující. Tady to jde a jinde ne? Hohó!
Intermezzo II: Rozčilování se
A tak tedy urguju Showpark tím jejich trapným systémem. Jsem zvědavý, jestli odpoví.
Jdu do Inwifi, vrátím se s balíčkem a už na mě čeká email z Ostrova pokladů, odpověď na můj týden starý dotaz - můžu si prý přijít ve středu. Hurá, už se to rozbíhá!
Jenomže ve středu jsem v prodejně smutný. Prodavač někam telefonuje a snaží se přesvědčit kolegyni, že nemá rozesílat lživé emaily. Měla být dneska, ale bude až zítra, vysvětluje mi, ale nechoďte sem, pokud vám opravdu nezavoláme, že to tu je!
Cestou zpět mi zvoní telefon - Showpark. Já vám musím říct, povídá slečna, že jak jste si objednal to... to... symfony, tak to nám dodavatel nedodal. Ale něco máme skladem a něco dorazí v pátek, tak vám to hned pošlem. A přeplatek? zajímám se, neboť placeno bylo předem. My jsme vám to z karty ještě neodečetli, takže vám strhneme rovnou tu nižší částku.
Pak ještě pár vřelých vět, že jsem kartou neplatil, a je to.
Ve čtvrtek čekám na zprávu z Ostrova pokladů, žel nedočkám se. Ni v pátek, tak tedy volám na jejich hotline. Slečna volá tam a zpátky, ale vlak nejede. Baliček prostě není. Možná bude v ponděli, ale jisté to není. Tak to zrušte, říkám, a konečně je mi tak nějak dobře.
Finále
Už jsme téměř v tomto týdnu. Nejprve Vltava, že expeduje. O pět dní dříve! Neuvěřitelné.
Pak email od Showparku, že "titul SYMPHONY NO.3,RÜCKERT LIEDER,KINDERTOTENL byl z tuzemske distribuce vyřazen". Chudinka Mahler. Pak další, že expedují objednávku.
Celé pondělí čekám doma. Podle informací na webu byl vltavský balíček předán DPD a ta jej posadila na náklaďák ráno v 7.05. Každou chvíli tu musí být! Ale není.
Tak aspoň volám do Koření, jestli už poslali svůj balíček. Prý už pátého prosince! Ale číslo balíku nezná, zavolá mi ho za chvilku, až ho najde.
Nezavolá. Druhý den tam volám znovu - já na vás zapomněl! Tak dneska, nejpozději večer, určitě zavolám.
Mezitím sleduju balíček ze Showparku. Česká pošta hlásí, kde se zrovna balík nachází, Praha 6, Praha 9, Praha 8 - sláva, balík je na poště, adresát prý nezastižen, běžím dolů ke schránkám, ale oznámení o uložení balíku mě tam nečeká.
A Koření pořád nevolá. Zavolá až další den, ve středu ráno. Koukám na web České pošty - balík takového čísla neexistuje.
Volám na DPD, protože poslední informace na webu je pořád pondělní "rozvoz". Zásilka byla doručena v pondělí ve dvanáct, oznamuje mi slečna, a já se hádám - nebyla! Zásilka na firmu Olmer byla doručena, přebírala paní Ouřadníková, kontruje slečna a nazdar.
Běžím dolů ke schránkám a kontroluju jména. Uhlíková, Kelcová, Jirásková - žádná Ouřadníková tady nebydlí! Zpátky k telefonu - simvás, já nejsem žádná firma a Ouřadníková tu nebydlí! A že prý teda zavolá řidiči a zjistí co a jak.
Dole v domě ale přece máme nějaké firmy! Tak tam běžím, ještě mají zavřeno, ale otevřou mi, však musím vypadat strašně. Přiznejte se, že vy máte moji zásilku! Zapírají.
Jdu tedy na matfyz, přednáška nepočká. Přemýšlím, kde asi takový řidič, když je úplně blbý, může složit zásilku. A vyindukuji (viz!), že si mohl ze dvou čísel napsaných na zásilce, totiž čísla popisného a čísla orientačního, vybrat jenom jedno, považovat ho za to druhé a...
Tak jsem se tedy pokusil najít dům, jehož číslo orientační je mým číslem popisným. Byly v něm kanceláře a dvě paní na recepci mi svorně potvrdily, že žádný balík nemají.
Přebírala ho prý paní Ouřadníková, snažil jsem se vnutit. Jo tak Ouřadníková, no tak to jděte do GTS, třetí dveře vlevo.
Ve třetích dveřích vlevo jsem vylíčil svůj trudný příběh a odměnou mi byl můj dlouhočekávaný balíček.
Za dvě hodiny mi volali z DPD, balík převzala paní Ouřadníková z GTS. A proč GTS, když to bylo na "firmu" Olmer? A proč v úplně jiném domě? Na to jsem se odpovědí nedočkal.
A po návratu z matfyzu na mě ve schránce čekalo oznámení o uložení zásilky. Zbývala poslední věc - ztracený balík z Koření.
Poštovní finále (a to už je opravdu konec)
Poslušně jsem vyčkal do pěti hodin a pak se vydal na poštu. U okénka vydávání balíků bylo ještě prázdno. Dělám jenom balíky! vyštěkla na mě pošťačka. To souhlasí, potvrdil jsem. Ale jenom vydávání, chápete?! křičela pošťačka dál. Přikývl jsem. Ale to musíte mít oznámení! V tu chvíli tam nakráčela její kolegyně, která ji stručně upozornila, že oznámení asi bude to, co se jí snažím vnutit skulinkou v přepážce.
Balík byl v hloubi pošty nalezen, potvrzení vyplněno, podepsáno, balík předán.
A ještě bych tu měl mít jeden balík, povídám, nedošlo mi oznámení, ale mám jeho číslo, byl podán pátého prosince v Plzni. Žádný balík tady nemáte a bez oznámení nic nevydáváme! rozkřičela se zase pošťačka, asi toho na ní bylo moc.
Opravdu tam není? divil jsem se. Néé, protáhla pošťačka a zpupně naťukala na klávesnici OLMER. Na displeji se objevil řádek s mým jménem. Je tu akorát jeden, řekla pošťačka tónem, jako kdyby říkala, že mi to říkala. A zase to vytáhla do výšek a hlasitosti: Ale jak vám ho asi máme najít, když nemáte oznámení?
Najděte ho tak, abych si na vás nemusel stěžovat, navrhl jsem - a světe div se, ono to nějak pomohlo a balíček byl nalezen za půl minuty.
Tři balíčky v jednom dni! Tolik slávy, radosti a štěstí! Tak přeci jen ty internetové obchody fungují. Musí se sice pořád někam psát a telefonovat, případně běhat po okolních domech, ale tlačenice u pokladen veškerá žádná!
Dárky jsou tedy nakoupeny. Nechť začnou Vánoce!
Kde koupit světelný meč
Chcete světelný meč? Není váš požitek ze Star Wars dokonalý, pokud nepobíháte s mečem po bytě? A máte sto dolarů?
Tak si ho kupte.
A pozor, dělá i zvuky!
(via Filemon - a máte pravdu, já chci robůtka)
Tak si ho kupte.
A pozor, dělá i zvuky!
(via Filemon - a máte pravdu, já chci robůtka)
Zdeptaný umělec
Horší než být sám na premiéře.
Plán to byl velkolepý - využít náhle se zrodivší jizvy a v předvánočním čase natočit komparistický film, ve kterém spolu budou diskutovat hlavní postavy tří fenoménů (Harry Potter, Pán prstenů, Star Wars).
Plán nevyšel. V sobotu ráno jsme na vrátnici České televize byli jen tři. Já, moje kamera a vrátný. Přijdou později, ujišťoval jsem se, a čekání si krátil přesvědčováním vrátného, že roli Yody prostě musí přijmout.
Nepřišel nikdo. Neodvážil jsem se v té potupě nastoupit do autobusu a šel na metro pěšky. Bylo zataženo a smutno.
Plán to byl velkolepý - využít náhle se zrodivší jizvy a v předvánočním čase natočit komparistický film, ve kterém spolu budou diskutovat hlavní postavy tří fenoménů (Harry Potter, Pán prstenů, Star Wars).
Plán nevyšel. V sobotu ráno jsme na vrátnici České televize byli jen tři. Já, moje kamera a vrátný. Přijdou později, ujišťoval jsem se, a čekání si krátil přesvědčováním vrátného, že roli Yody prostě musí přijmout.
Nepřišel nikdo. Neodvážil jsem se v té potupě nastoupit do autobusu a šel na metro pěšky. Bylo zataženo a smutno.