Řekni NE blogování! Příběh druhý: Ztráta partnera

Pavla je drobná černovlasá žena. Jsme v jedné hospůdce blízko jejího bytu. Pavla živě gestikuluje a objednává si "tu největší a nejsilnější kávu, kterou máte".

Pavlo, vzpomínáš si na své blogovací začátky?

O blogování jsem se dočetla v nějakém časopise. Vedení webového deníčku mě zaujalo. Později jsem pochopila, že plést si soukromý deníček s veřejným je o ústa.

Vedla sis soukromé deníčky?

Jistě, už někdy od puberty, i když spíš příležitostně. Vydržela jsem vždy jen měsíc, dva, a pak pokračovala třeba až po půl roce.

Co tě tedy vedlo k tomu, že sis založila deník veřejný?

Zvědavost, asi. Bylo to nové. Čtenáři mi psali komentáře, diskutovali jsme spolu.

Žádné zápory jsi nepociťovala?

Ze začátku ne. Nezdálo se, že by to v sobě skrývalo nějaké problémy. Samozřejmě se mluvilo o závislosti, ale můj problém se ukázal být někde jinde.

Byla jsi na blogování závislá?

Trochu... Ale vyléčila jsem se velmi rychle. Taková léčba šokem. Můj blog si totiž přečetl můj tehdejší partner.

Ty ses o něm vyjadřovala nějak nelichotivě?

Já jsem hlavně nepochopila nebo nechtěla akceptovat, že webový deníček prostě nemůže vypadat stejně jako soukromý. A já tam psala, jak mě kdo naštval, jak jsem zase nešťastná a neschopná, a také jsem tam líčila své milostné trable.

Co se stalo, když se tvůj partner dozvěděl o tvém blogu?

Nic, nechal si to pro sebe. Asi se kochal. A pak mi oznámil, že je mezi námi konec. Psala jsem tehdy do blogu, že mě asi nemá rád, že na mě kašle a že si určitě našel nějakou jinou, a najednou rozchod. Tehdy jsem to brala jako jasné potvrzení toho, že jsem měla pravdu.

Jenže ve skutečnosti to bylo jinak?

Zaměnila jsem příčinu a následek. Ozřejmil mi to až jeho kamarád. Mé neopodstatněné citové výlevy vedly k tomu, že se urazil. Proto se se mnou rozešel, protože jsem mu nevěřila a ještě to veřejně ventilovala. Vždyť já o něm zveřejnila, že je děvkař a že na mě kašle. A přitom to nebyla pravda. Pročetla jsem si svůj blog od začátku, prolistovala jsem i své staré papírové deníčky, a našla jsem spoustu naprostých úletů, tragických scénářů, které se nikdy nenaplnily, protože hned druhý den bylo líp. Jenže já bylo o svých závěrech stoprocentně přesvědčená.

Vyříkali jste si to někdy?

Ano, po letech, už s úsměvem a bez hořkosti. Ztratila jsem ho kvůli své pitomosti. I když on tehdy také jednal v amoku.

Blogovala jsi dál?

Přestala jsem, okamžitě. Ale pak jsem se k blogování zase vrátila. Poučená. Blogovat neznamená odtajňovat svůj soukromý deník, ale komunikovat se svými čtenáři. Je to způsob prezentace mé osoby, mých názorů, mého pohledu na svět. Píšu do blogu, když se chci k něčemu vyjádřit. A když se potřebuju vybrečet, tak brečím doma do polštáře. 

Díky za rozhovor.